Valná hromada je odložena na podzim. Před otevřením tábora pro veřejnost proběhne velká renovace kuchyně za cenu asi 12 až 14 tisíc dolarů. Práce bude trvat asi 2 týdny. Peněžní dary, kterých si velmi ceníme, můžete posílat pomocí programu interac e-Transfer na adresu camphostyn@gmail.com.
Dětský tábor. Dětské tábory, kde děti přespávají přes noc, byly v Quebeku pro letošek zrušeny. Škoda, protože podle velkého množství přihlášek, které jsme dostali před vypuknutím pandemie, to vypadalo, že budeme mít letos rekordní počet dětí. Všechny zálohy již zaplacené budou rodičům vráceny. Těšíme se, že uvidíme vaše děti zase za rok. Kvůli pandemii dovolíme bezproblémovým dětem zúčastnit se až do věku 17 let.
Asociace Hostýn přeje všem pěkné léto a aby se všem ten virus vyhnul. (Josef Maxant)
Kultura
Eva LAPKOVÁ byla navržena na prestižní quebeckou cenu PRIX PAUL-EMIL BORDUAS 2020, která je udělovaná profesionálnímu výtvarníkovi, který se zasloužil o rozvoj současného umění. Mezi těmi, kdo tuto cenu v minulosti dostali, je například Jana Sterbak (výtvarnice narozená v Praze) nebo Jean-Paul Riopelle. Evu navrhla organizace Conseil des Métiers D’art du Québec, jejíž je členkou a od roku 2015 "Membre artist professionnel émerite". Výstižně Evu charakterizovala ředitelka Visual Arts Centre Natasha S. Reid: "She is a renowned ceramic artist with a remarkable aesthetic vision, mastery of materials and techniques, and thoughtful approach." Evě Lapkové ze srdce gratulujeme! (AM)
Blahopřání k narozeninám
Koncem května oslavují své narozeniny dva významní členové české komunity v Montrealu.
Pan Alois FOGL se 20. května dožívá 95 let. Do Montrealu přišel
po komunistickém puči v r. 1948 a hned se zapojil do krajanského života.
Stál u založení montrealské sokolské jednoty, kde zastával během let mnoho
funkcí, stejně jako v Českém a slovenském sdružení. Spolu s páterem
Janíčkem a dalšími dobrovolníky vybudoval tábor Hostýn, pomáhal s
vydáváním Věstníku a byl duší Misie sv. Václava. Žádná akce, žádná
taneční zábava či koncert se bez jeho účasti a pomoci neobešla.
Se svojí ženou Rosl byli neodmyslitelnou součástí všeho, co se v naší
komunitě dělo. Jeho zdraví se v poslední době zhoršilo a my mu z
celého srdce přejeme, ať se opět postaví na nohy a užije si
ještě dlouhou dobu se svou rodinou v pohodě a spokojenosti!
Paní Ema KOŠACKÁ oslaví 28. května své 90. narozeniny. V prosinci minulého roku se odstěhovala za svou dcerou do Toronta a to jsme teprve pocítili, jak nám chybí! Stejně jako pan Fogl, i ona byla hybnou silou našeho komunitního života. Jak v Sokole tak i ve Sdružení zastávala důležité funkce, všechny akce jako byl bazar, zábavy či koncerty se bez její pomoci neobešly, a pro mnohé nebyla jen pomocnicí a funkcionářkou, ale hlavně přítelkyní. Její optimismus, nezdolná energie a veselá nálada pro nás byla inspirací i povzbuzením.
K jejím narozeninám jí přejeme všechno nejlepší, hlavně zdraví, a ať se jí v Torontě líbí! (AM)
In memoriam
Se smutkem oznamujeme tentokrát víc úmrtí v naší české a slovenské komunitě, a ne všechny kvůli covidu.
Paní Blažena ČEŠKA-FARROVÁ zemřela po dlouhé nemoci 26. února 2020 ve věku 98 let.
Narodila se 1. 10. 1921 v Českých Budějovicích, kde vystudovala Arcibiskupské gymnázium. Po roce 1948 se svým manželem opustili za dramatických okolností přes Šumavu Československo, nějaký čas strávili v uprchlickém táboře v Německu, než emigrovali do Kanady. Blažena vystudovala učitelský obor na MacDonald College v Ste-Anne-de-Bellevue, a zatímco její manžel pracoval jako inženýr, učila na základní škole v Beaconsfieldu. Se svým manželem, který zemřel v roce 1994, ráda cestovala a trávila čas v přírodě. Byla členkou Čs. sdružení a pomáhala při bazaru a jiných kulturních aktivitách, velmi podporovala Jana a Marynu Krejcarovy a pro jejich děti byla jak babička.
Paní Eva RODENOVÁ zemřela po několikaletém pobytu v domově pro staré lidi 4. května ve věku 96 let.
Mnozí z nás ji znají jako manželku dr. Rudolfa Rodena, který zemřel již před pěti lety. Seznámili se ještě před válkou v Praze, s matkou byla deportována do Terezína, kam se Ruda dobrovolně přihlásil a nechal se odvézt také. Když pak jejich rodiče měli odtamtud jet do Osvětimi, oba jeli dobrovolně s nimi. Eva pak byla poslána na práci do tábora v Bergen-Belsen, kde ji Ruda po skončení války našel. Spolu se vrátili do Prahy, ale po komunistickém puči museli opustit Československo a odešli do Montrealu, kde strávili celý život s výjimkou deseti let, kdy Ruda učil v Galvestonu v Texasu. Spolu vychovali tři děti a Eva jako členka Čs. sdružení pomáhala nově příchozím hlavně po roce 1968. Spolu se svým manželem sepsali svůj životní příběh pod titulem "Životy ve vypůjčeném čase", a ona pak i své zážitky z mládí v knížce "Bylo mi patnáct".
Pan Ivan TREBICHAVSKÝ zemřel po delším pobytu v ústavu dlouhodobé péče 12. dubna ve věku 72 let.
Ivan přišel do Kanady v ranném věku s rodiči Ivanem a Elenou a sestrou Naďou. Jako schopný obchodník zastával manažerské funkce v několika obchodech s automobily a v 90. letech vybudoval z malého obchodu Ile Perrot Toyota významný dealership, za což dostal několik ocenění. Až do začátku své nemoci v 2014 byl nadšeným sportovcem a pro svou přátelskou povahu byl velmi oblíben.
Paní Vlasta NOSKOVÁ zemřela po dlouholeté závislosti na péči druhých 21. dubna ve věku 95 let.
Vlasta se narodila v roce 1925 v Telči na Moravě a studovala u Emila Kotrby v Praze. V roce 1973 odešla do Kanady, kde pokračovala v úspěšné výtvarné kariéře. Její obrazy jsou nositeli četných medailí, velkých cen a trofejí. Byla jmenována profesorkou a akademickou malířkou mezinárodní akademíí Greci-Marino v Itálii. Jak o ní kdysi napsal Emil Radok, její obrazy se vyznačovaly "bohatstvím citů, dynamickou škálou forem, hloubkou prostoru a harmonií barev."
Pan Jiří DĚDIČ zemřel 22. dubna ve věku 84 let po delším pobytu v domově pro seniory.
Jiří se narodil 16. května 1935 jako syn protestanta a židovské matky. Za války se skrýval, když jeho rodiče byli odvezeni do nacistických táborů, a znovu prožil hrůzy, když jeho otec byl odsouzen komunisty na 16 let do uranových dolů. Vidina návratu sovětské okupace ho vedla k tomu, že se vydal v roce 1969 se svou ženou Helenou a čtyřletým synem na cestu do Kanady. Imigrační úředník, který neznal jméno Jiří, ho zapsal jako George Dedic. George se stal technologem na McGill University a celý život se těšil ze své schopnosti "spravit všechno" a z dovednosti komunikovat s lidmi bez ohledu na jazyky a zvyky – s každým se zastavil a popovídal.
Příběhy krajanů v Montrealu v době covidu
Požádali jsme naše krajany, aby nám zaslali své zkušenosti, jak se vyrovnávají s neobvyklou situací, do které jsme se kvůli pandemii dostali. Sešlo se dost příspěvků, které otiskujeme v jen minimálně editované formě.
První a nejkratší zprávu zaslala doktorka Eva Procházková, jedna z nejstarších členek klubu seniorů:
"Děkuji za optání, jsem v pořádku a trávím mnoho hodin na terase, částečně sem a tam chozením ode dveří hlavních k dveřím kuchyňským, a koukám přes plot do parku, takže mi to dobře utíká. Zdraví Eva."
Od paní Emy Košacké přišlo následující:
"Bydlím v domě důchodců, takže tu mám některé služby zaručeny. Jednou týdně dostanu seznam, na kterém si zaškrtám, o které potraviny mám zájem, a ty pak za několik dní dostanu. Naštěstí rodina bydlí nedaleko, takže dcera se zetěm i vnučka s partnerem mě mohou přijít "navštívit" a přinést také různé dobroty. Nemají sice dovoleno přijít ke mně do bytu, ale věci pro mne nechají u domovníka a jdou na dvorek. Tam pak stojí, já stojím na balkóně ve 4. patře, vidíme na sebe a povídáme si po telefonu. Naštěstí už nepadá sníh a nejsou mrazy, takže tyto "návštěvy" jsou příjemné, i co se počasí týče. Nemáme chodit ven, to znamená do obchodů a vůbec mezi lidi. Neplatí to ale pro vycházky na dvorek. Ten je naštěstí hodně rozlehlý, takže tam je spousta místa pro moje procházky, aniž bych někoho potkala. Zdraví Emina."
Rodina Karlíčkova, která se nedávno rozrostla o dalšího člena, to opravdu lehké nemá:
"Čas utíká jako voda! Malý už není úplně nejmenší, ani
nejlehčí a rozhodně ne nejtišší. "Inu, musí přece zjistit
jaké má hlasové možnosti," pravila nám babička. Tak mu každý den
blahopřejeme k novému rekordu… Ren má plno práce. Do školy ho sice
nechtějí pustit, ale posílají dennodenně úkoly a aktivity, které
zaplní rodičům spoustu času. Ren se potom soustředí na
výrobu čehosi z lega... ehm, co to vlastně je? No a kamarádi? Playdate
přes internet může být velmi kreativní; nestačíme se divit.
Zajímavým kontrastem je situace hudebního ruchu, který se znenadání
proměnil v hudební hluch. Po koncertech se slehla zem a je otázkou, kdy se
lidé opět osmělí muzicírovat. Rozhodli jsme, že je lepší na to moc
nemyslet a využít každé chvilky radosti s našima dvěma malýma
pytlíčkama smíchu. S přáním veselého a příjemného léta, Martin, Mana, Ren a Ryu."
Alena Berti nalézá v těžké situaci ty dobré stránky:
"Musím říct, že ze začátku to byl takový divný pocit. Co se děje ve světě? Lidé panikaří, v obchodě není toaletní papír, chybí mouka, vše se ruší, kompetitivní fotbal nebude, Jeux de Montreal taky ne, dovolená padá… Začaly mě ovládat depresivní myšlenky! Ale pak jsem si řekla, že tomu přece nepodlehnu, že snad na tom starém dobrém přísloví "na všem špatném je něco dobré" určitě něco bude? A tak jsme té situace využili a udělali si doma prodloužené jarní prázdniny. Abych pravdu řekla, vždy jsem chtěla vyzkoušet domácí výuku a taky jsem chtěla začít konečně pořádně běhat. A teď mám konečně šanci! Tak se jí snad musím chopit, ne? Zatím nám to doma všechno klape. Dcera je spokojená, říká, že jsem prý nejlepší paní učitelka, všichni teď máme spoustu času na všechno. Existuje u nás "dělba práce" – všichni se podílíme na úklidu a vaření, dětem to naprosto vyhovuje, protože vědí, že pokud mi pomůžou, tak potom budeme mít více času na hraní. Hrajeme na schovávanou, fotbal – rodiče proti dětem (ano, na stará kolena jsem se naučila hrát fotbal... nebo spíš pokouším se o to), dostihy, tančíme, mastíme Černého Petra, atd. Hlavně si vážím toho, že jsme momentálně všichni zdraví, protože kdyby jen jeden z nás onemocněl, všechno by bylo úplně jinak. No, a co nám to všem individuálně přineslo? Já se mohu konečně nazývat běžkyní! Objevuji místa, o kterých jsem dřív nevěděla, porážím kopce, ze kterých jsem dříve měla strach a užívám si to. Cesty teď mají oranžové kužely, je na nich méně aut a vzduch je celkově čistší, takže pro běhání naprosto příznivé. Z mé devítileté dcery je zase naopak kuchtička. Neustále něco vaří a peče. Ke Dni matek mi úplně sama upekla výborný dort a teď plánuje, že k narozeninám mi upeče Red Velvet Cake. Už se nemůžu dočkat. Můj patnáctiletý syn se zase zlepšil ve fotbale, chodí se mnou pravidelně běhat, udělá 83 kliků a v pozici "prkno" (plank) se udrží 5 minut! A kromě toho si už také dokáže sám vyčistit koupelnu! A na závěr můj manžel... a to bylo opravdu milé překvapení: ukázal mi, že umí vařit! A výborně!! Takže to výše zmíněné přísloví, že na všem špatném něco dobrého je, opravdu platí. Doufám, že i vy jste v tom našli něco dobrého. Pokud ne, tak to nevzdávejte! Pamatujte, že kdo hledá, najde! Hlavně přeji všem hodně štěstí a zdraví."
Vlaďka Hlavatá to vidí podobně:
"Koronavirová pandemie naši
tříčlennou rodinu uvěznila v našem bytě v centru Montrealu.
Centrum se vylidnilo, ze dne na den zmizely davy lidí a kolony aut. (Na obrázku
stanice metra Guy-Concordia.) Přímo pod okny, na Place des Festivals, nám
vybudovali testovací centrum, bílé stany se zaměstnanci oblečenými od
hlavy až k patě do ochranných obleků. Bylo to jako ocitnout se
uprostřed sci-fi filmu. Náš byt jsme si rozdělili do "zón",
abychom se ze vzájemné nepřetržité blízkosti nezbláznili. Manžel si
udělal pracovnu z ložnice, dceři jsme zavedli do pokoje wi-fi a na
mě zbyl obývák. Nejsme zásobovací rodina, většinou nakupujeme jídlo
pouze na několik dní dopředu. To byla další věc, kterou jsme
museli změnit a začít nakupování plánovat. Ale domácí karanténa má i
své světlé stránky. Vzhledem k nemožnosti sehnání ochranných
prostředků, jsem na začátku epidemie vytáhla jehlu a nit a ušila
jsem v ruce první masku. Já, pro kterou byl problém i přišití knoflíku,
jsem nejenom zvládla masku ušít, ale tak se mi to líbilo, že jsem si nakonec
pořídila šicí stroj a začala šít masky pro celou rodinu a
přátele a známé. Masku jsem nosila při nákupu potravin od samého
počátku pandemie. Efekt byl výborný, další nakupující to tak děsilo,
že jsem měla uličku v samoobsluze většinou sama pro sebe. S
potěšením kvituji, že teď už masku nosí velká většina
nakupujících. Další výhodou vylidněného města a prázdných
náměstí byla možnost naučit dceru jezdit na kolečkových bruslích
a zlepšit její jízdu na kole a naučit ji jezdit po městě. Kdy
jindy se najde lepší příležitost pro výuku zásad bezpečnosti
silničního provozu než na silnicích, kde nejsou žádná auta? Dceřino
nadšení z toho, že nemusí do školy, trošku kazí, že jí nutím dělat domácí
úkoly. Hluboce soucítím s ostatními rodiči, kteří se ocitli v pasti
domácího učení a mám nový respekt pro učitelky. Oznámení, že se školy
v tomto školním roce už neotevřou, dcera přijala s nadšeným
pokřikem a já s hlubokým povzdechem. Přeji všem, aby tuto pandemii
zvládli s humorem a hlavně ve zdraví."
Skupina Čechů z jižního břehu sepsala své zkušenosti společnou rukou následovně:
"Jsme parta dlouholetých kamarádů padesátníků. Jezdíme spolu na hory, podnikáme výlety do velkoměst, sbíráme společně borůvky či hřiby a v zimě běžkujeme nebo lyžujeme. Naposledy jsme si podali ruku a políbili se na tvář v polovině března, kdy jsme spolu trávili tradiční víkend na běžkách v Laurentides. Během tohoto víkendu jsme si zašli dokonce sednout na pivo do místního baru, kde už bylo cítit napětí z blížící se pandemie. Bar byl poloprázdný, přítomní hosté mluvili potichu a my jsme se hlasitě bavili nad tím, jak lidé v Česku a na Slovensku blbnou a sedí doma v karanténě.
Pak přišel den D, kdy byl vyhlášen nouzový stav v celé provincii. Mysleli jsme si, že budeme muset zůstat doma v karanténě. Ale naše zaměstnání patří k těm, které v době pandemie musí fungovat dál. Hydro-Québec potřebuje nové pilíře na údržbu a opravy, stavební firmy musí dál zavádět elektřinu do nových domů a federální vláda potřebuje, aby si lidé dál kupovali něco dobrého na večerní posezení u televize. Takže žádná podpora ani finanční pomoc nehrozí a do práce chodíme dál. A kamarádky začaly šít roušky! Manželům ze skříní zmizely obnošenější košile, synům byla zabavena trička, překontrolovány byly zásoby ložního prádla.
Nezapomněli jsme na naše starší kamarády, kteří doopravdy nemohli z domu ven. Ke slovu se dostaly nové technologie. Facetime, WhatsApp, někdy stačí i obyčejný telefon. Díky pandemii jsme objevili elektronické stahování numerických knih z městských knihoven. Nejdříve se začaly prozkoumávat nabídky českých on-line knihoven, ale předváleční čeští klasici nikoho moc neoslovili. Nepohrdli jsme tudíž místními zdroji v angličtině či francouzštině. Ale knížka v čestině je lepší... Byly rozhozeny sítě mezi kamarády a rodinné příslušníky v srdci Evropy a během týdne jsme dostali přes 500 knížek v češtině a slovenštině do čtečky Kindle.
Nucená karanténa trvá už 10. týden. Začínáme silně postrádat kadeřníka, automechanika, zubní hygieničku a nakupování ve Winners. A hlavně nám chybí naši kamarádi a společné výlety. Po měsíci v karanténě jsme se konečně a opatrně potkali. Sešli jsme se na jarní procházce venku v přírodě, ovšem parta nebyla kompletní. Ostrované z Montrealu nechtěli zpočátku riskovat. Přestali jsme být ekology a jezdíme každý svým autem. Na parkovištích nestojíme vedle sebe. Nepodáváme si ruce, nelíbáme se na tváře a chybí nám to! Na odpočívadlech hledáme místa, kde jsou dvě lavičky a každý sedíme na opačném konci. Kuřáci dobrovolně postávají v povzdálí. Dodržujeme povinné vzdálenosti. Jsme rádi, že oblast Montéregie má mnoho cyklistických stezek a splavných kanálů. Procházíme se po asfaltovaných cestách, každý z nás na opačné straně chodníku.
A co nadcházející léto? Jako naschvál měla většina z nás letět letos domů. Zatím byl zrušen červnový let s Air Transat do Prahy. Nikdo neví, jak to dopadne s lety v červenci a v srpnu. A aby nám z toho nebylo moc smutno, plánujeme si léto společně. Nápadů máme několik. Jsme flexibilní, něco z toho vyjít prostě musí. Určitě to není klišé, když prohlásíme, že s partou dobrých kamarádů se pandemie a všechny její důsledky zvládají snadněji. Na jednom se shodneme všichni. Strašně nám chybí les, kopce, hory a jezera. Těšíme se na den, kdy si nazujeme pohorky a vykročíme do lesa. Hodně zdraví všem přejí kamarádi padesátníci."
Tady je příspěvek klavíristy Jana Krejcara:
"Je jisté, že útok koronaviru docela převrátil mnohým svět. Karanténa se týká všech. Někteří se budou teď pomalu vracet do práce, ale pro hudebníky to ještě potrvá. I když hudbu poslouchá snad každý, není to "essential service" a hlavně, většina služeb poskytovaných hudebníky, ať už koncerty nebo festivaly, nebo soukromé učení a společné nacvičování, se v karanténě provádět nemohou. Hudebníci budou nejspíš mezi posledními, kteří se budou vracet do nového normálu.
Nicméně karanténa dává možnost se věnovat mnoha věcem, na které nebyl předtím čas. Samozřejmě, že je teď víc času na cvičení, poslouchání (jsou k dispozici skvělé přenosy z Metropolitní opery, Carnegie Hall, Covent Garden, atd.), a prozkoumání nového repertoáru. Taky mohu číst daleko více než předtím, uspořádat a uklidit byt a zorganizovat to, co už dlouho zorganizované nebylo. Taky s dětmi je možnost se věnovat novým věcem anebo doplňovat školní učivo. Děti teď mají čas na cvičení na nástroji, na soustředěnou četbu, vaření a pečení, a taky na dlouhé procházky venku nebo pozorování přírody. Zatím si nestěžují. Můžeme být všichni rádi, že žijeme v zemi a v podmínkách, které nám dovolují takto přečkat tohle období.
Pro Čechy je karanténa taky zajímavá tím, že si můžeme porovnat zkušenost se známými či rodinou v Čechách. Vidíme, jak to tam zvládají oni, a přináší to jiný pohled. Dříve nebo později vše pomine a život se vrátí do starých kolejí, anebo si vytvoří koleje jiné. Ale určitě na tohle budeme všichni vzpomínat. Možná si budeme říkat "to bylo před koronavirem," nebo "po karanténě jsem se rozhodl..." Bude to takové malé "anno coronaviri" (A.C.) vedle našeho "anno domini" (A.D.)"
Dr. Jan Schulz, revmatolog, který pracuje v nemocnici St. Mary's, poslal následující doporučení:
"V březnu se náš svět náhle naprosto změnil, včetně toho, jakým způsobem poskytujeme lékařskou péči. Všichni jsme si uvědomili, jak nakažlivý a nebezpečný tento virus je, zvláště pro starší lidi. Je zřejmé, že dokud nemáme účinnou léčbu a ověřenou vakcínu, jsou v tomto momentě velice důležitá základní hygienická pravidla, jako časté mytí rukou mýdlem, udržování sociálního odstupu a nošení roušek, abychom zabránili dalšímu šíření tohoto viru. Vzhledem k tomu, že se tento virus přenáší z člověka na člověka, je potřeba co nejvíc omezit blízký osobní kontakt. Kvůli tomu mnoho lidí pracuje z domova a způsob lékařské péče se rovněž změnil. Lidé by měli svým doktorům vždy nejdřív zavolat. V případě, že nemáte rodinného lékaře, můžete si sjednat schůzku přes číslo 811 a nebo online přes Quebec Medical Appointment Scheduler, web stránka www.rvsq.gouv.qc..ca/en/public/Pages/home.aspx. Doktor vám zavolá a buď vyřídí vše po telefonu nebo vás doporučí na tzv. "hot clinic" v případě podezření na covid-19 nebo na "cold clinic" v případě jiných zdravotních potíží. Co je skutečně nové a změnilo nejen nynější, ale nejspíš i budoucí zdravotní péči, je tzv. TeleMedicine. Telefonní a video konzultace se stanou častějšími i v post-kovidní době. Samozřejmě ne všechno se může dělat na dálku, ale mnohé případy se dají a budou tak řešit. Představte si – už nebudete muset hledat parkovací místo u Montreal General Hospital nebo u St. Mary's..."
A zde zcela jiný příběh Ludvíka Martinů, profesora na Polytechnique Montréal:
"Staré přísloví praví: "Jak na Nový rok, tak po celý rok." A opravdu – ten den jsem se rodině zpronevěřil tím, že jsem seděl u počítače a psal žádost o velký grant, jehož termín byl kolem půlky ledna. Již tehdy jsem si říkal, co když to přísloví je pravdivé. V zimním semestru jsem měl každý pátek ve 2 hodiny odpoledne tříhodinovou přednášku o povrchovém inženýrství. Tak tomu bylo i v pátek 13. března: ve 13 hodin v Quebeku zavřeli školy a přednáška odpadla. A ejhle, od té doby jsou všechny přednášky a schůze po internetu a já pořád pracuji a přednáším z té stejné židle před počítačem jako na Nový rok.
Konečně se mluví o otevření vědeckých laboratoří. Již tři týdny řešíme, jak umožnit studentům, aby pokračovali v laboratorním výzkumu. Není to jednoduché. Musí se zajistit, aby byli dva metry od sebe, aby dezinfikovali všechny kliky u dveří, knoflíky na aparaturách před a po experimentech, aby evidovali každý svůj pohyb, včetně chození na záchod, s kým se potkali, samozřejmě s maskou na obličeji a mytím rukou po dobu 20 sekund každých 30 minut. Jen nedej příroda, aby se mezi tam pracujícími studenty vyskytl virus a někdo se nakazil, to by se laboratoře musely na 14 dní zavřít do karantény. Na tom všem pracuji, sedě před stejným počítačem od rána do večera, stejně jako na Nový rok, zatímco venku krásně svítí slunce a lidé si vyprávějí, jak tráví virové prázdniny, dodržujíce dvoumetrové odstupy.
V poslední době nám svitla naděje; spojili jsme síly s našimi kolegy v oboru biotechnologie a virologie v rámci TransMedTech a CHUM. Naše spolupráce povede k vývoji ultra-rychlého detekčního systému na COVID-19 (a i další viry) založeného na principu "surface-enhanced Raman spectroscopy" (SERS). Princip je poměrně jednoduchý: výtěr slin testovaného se nanese na povrch, osvítí laserem, který generuje vibrace jednotlivých chemických skupin vedoucí k re-emisi infračervených spekter, ve kterých se dá rozlišit přítomnost specifických virů. Hle, zde je příležitost využít techniky povrchového inženýrství, aby se signál virů ze speciálně modifikovaného povrchu mnohonásobně zvýšil a umožnil detekci během 20 až 30 sekund. Snad to vysedávání před počítačem k něčemu bude a znovu umožněný přístup do laboratoří pomůže k vývoji nového lékařského zařízení a tím k návratu do trochu normálnější situace celé naší společnosti, která, jak se zdá, utrpěla velkou fyzickou, psychickou, ekonomickou a společenskou ránu."
Pozn. šéfredaktorky: Co k tomu mohu dodat já? Pro mě se život v zásadě nezměnil, do restaurací, do divadla či do kina moc nechodím a i za normálních okolností sedím doma u počítače. Je mi líto, že seniorské schůzky u nás přestaly, sotva se tak hezky rozeběhly, a Věstník teď musím balit sama – v tom mi chybí víc ta společnost než pomoc ostatních. Také vnoučata jsem už dlouho neviděla a kdoví, kdy se podívám za maminkou do Prahy (to je asi to nejhorší). Už to trvá trochu moc dlouho a stále se neví, kdy to skončí.
To jsou vše
problémy osobní. Po tak dlouhé době nouzového stavu ale začínají mít
někteří odborníci obavy o celou společnost. Každý z nás chápe, že v
případě ohrožení neznámou nemocí je třeba zavést raději
přísnější opatření, než abychom něco zanedbali. Jsme
ochotní se zavřít doma, vzdát se nejrůznějších radostí, omezit
nákupy, odložit návštěvy příbuzných či dokonce různá
vyšetření u lékaře. Chápeme, že se zdravotnictví muselo
připravit na nápor nemocných, doplnit zásoby dezinfekčních a
ochranných prostředků, zmobilizovat své síly. Po dvou měsících
mám ale dojem (a určitě nejsem sama), že to je dostatečná doba,
aby se ohniska nákazy dostala pod kontrolu, aby si lidé zvykli na základní
hygienické zásady, aby zodpovědné osoby, ať už ve vládě, ve
zdravotnictví či v oblasti školství, průmyslu a ekonomie, měly představu
o tom, co je ještě nutné dodržovat a co naopak povede ke zhroucení celého
systému. Vypadá to ale, že buď stále nevědí nebo si tu
zodpovědnost něco rozhodnout na sebe vzít nechtějí. Média nás
stále bombardují katastrofickými zprávami (mnohdy ne zcela pravdivými). Z obavy
z "druhé vlny", která navzdory postupnému uvolňování v
různých zemích zatím nikde nenastala, se návrat dětí do škol v
Montrealu odsunul až na podzim, a celé týmy vymýšlejí, za jakých vesměs
nesmyslných podmínek se tak má stát. Zdravotnictví nabírá větší a
větší "backlog", operace se i nadále odkládají, konzultace s
lékařem jsou jen po telefonu, jakýkoliv výzkum (samozřejmě pokud
se netýká covidu) se zastavil, zásobování vázne a některé obchody jsou
stále zavřeny, o hranicích nemluvě. Kultura a vše spojené s turismem
zmrzlo, školství, zdravotnictví a ekonomika jsou ochromené. Spousta lidí radši
sedí doma a bere podporu, která je větší, než kdyby pracovali – jak dlouho
to takhle může pokračovat? Nebylo toho už dost? Jsem si jista, že už
jsme dostatečně připraveni, abychom si s tím poradili, abychom
vzali zodpovědnost každý na sebe. Obávám se totiž, bude-li to ještě
dlouho trvat, doplatíme na to všichni mnohem hůř – za rok, za dva, za
pět... Aby obětí opatření proti covidu nakonec nebylo víc, než
těch, kteří umřeli na něj.
(Kdo náhodou nepoznává toho starého muže na obrázku, ať si najde fotku současného kanadského premiéra.)
Trochu
(upravené) poezie Moderní slovník dnešní doby
podle Vítězslava Hálka, mírně zmodernizováno. koronáč – koronavirus
Přilítlo jaro zdaleka koronapárty – párty po netu
a všude plno touhy, kovidět se – vidět se po netu
zajít si k Starbucks na kafe kovidění – liché představy
jsme snili sen tak dlouhý. koronakrize – to, co je a dlouho bude
kovidiot – hlupák věřící fámám
Vylítly z hnízda pěnkavy, kovidítko – dítě narozené v této době
stromy se zdobí květem, kovidovce – lidi slepě sledující pravidla
my vykročili na balkón kovidování – strašení covidem
zamávat našim dětem. kovidoviny – hlouposti spojené s covidem
koronazi – udavač těch, co porušují pravidla
Z větví se lístek tlačí ven haranténa – karanténa s dětmi
a ptáčkům z hrdla hlásky. hrát rouškovanou – nosit roušky
Před J.C. frontu stojíme virokracie – byrokracie v době pandemie
koupit Purell a masky. netkafe – pít kávu spolu po netu
(Upravila IR) (Z internetu vybrala AM)
Na Věstník přispěli: Darina Kacir a Dušan Lamos, Jitka Kirchnerová, Eva Lapka, Iva Radoková. Všem srdečně děkujeme!
Dotazy a informace můžete psát na email montrealvestnik@gmail.com nebo amartinu@yahoo.com.
Šéfredaktorka: Alena Martinů, 5080 Glencairn, Montreal H3W 2B4, tel. (514) 484-6177, email: amartinu@yahoo.com
Členové red. rady: Alena Berti, Lucie Čermáková, Míša Fuchs, Ludvík Martinů, Iva Radok. Přispěvatelé jsou podepsáni.
Redakce nemusí vždy souhlasit s publikovanými texty. Za jejich obsah zodpovídá autor.
Redakce si vyhrazuje právo příspěvky odmítnout, zkrátit nebo upravit podle potřeby.