Dětský tábor. Jak víte, tábor s přenocováním není letos quebeckou vládou povolen, a proto se nekoná.
Pronájem chatiček. Je již povoleno kempování a tábor je proto otevřen k pronajímání chatiček. Cena je jako obvykle 32 $ za noc za chatičku (každá má 3 postele). Musíte si přinést svůj spací pytel a polštář pod hlavu. Počítejte s tím, že tábor nebude plně funkční: přístup do kuchyně není totiž povolen, protože hlavní budova je momentálně zavřena pro renovace. Kuchyň bude zcela nově přestavěna. Pitná voda je k dispozici zvenku na hlavní budově a před vchodem do budovy, které se říká "marodka", kde je umývárna a sprchy. V pronájmu chatičky je zahrnuto používání naší soukromé pláže na jezeře Lafond ve vzdálenosti asi 1 km od tábora. Novinka: V ceně 32 $ je zahrnuta garance na dobré počasí. V případě deště můžete reklamovat slevu 2 $!
Rezervace. Je možné telefonovat přímo do tábora na číslo 450-222-2006. Vzkazy zanechané na tomto telefonu mohou být zodpovězeny až za několik dní, protože u telefonu není stálá služba. Kvůli rezervaci chatiček je nejlepší napsat Zbyňkovi Najserovi na znajser@hotmail.com a uvést počet osob a datum vašeho plánovaného příjezdu a odjezdu.
Boj proti pandemii Covid-19. Na táboře je nutno zachovávat hygienické předpisy v souladu s nařízeními vzhledem k pandemii Covid-19, tj. zejména zachovávat vzdálenost 2 m mezi nespřízněnými osobami. Rodinní příslušníci mohou spát společně ve stejné kabince. Nezapomeňte si přinést dostatečnou zásobu osobních dezinfekčních prostředků.
Brigáda. Na táboře je jako obvykle spousta práce. Příští brigáda se připravuje na víkend 4. a 5. července nebo 11. a 12. července. Máte-li zájem přijít pomoct, oznamte to e-mailem na znajser@hotmail.com.
Oprava příjezdové cesty. Děkujeme Markovi Noskovi, který opravil nejhorší místa na příjezdové cestě. S pomocí svého bagru vykopal obrovské balvany a cestu zarovnal štěrkem.
Piknik. Tradiční český piknik plánujeme na neděli 26. července. Bude ovšem kvůli Covidu-19 omezen.
Opékání prasátka. Opékání je předběžně naplánováno na víkend 28. do 30. srpna 2020.
Potvrzení všech akcí, data a detaily budou uveřejněny na facebooku na adrese "Czechs in Montreal", dále v sekci "Zprávy" na našem webu www.hostyn.org a eventuální změny budou rozeslány e-mailem odběratelům Věstníku.
Hledáme správce tábora, který by mohl návštěvníky ubytovávat a dělat základní údržbu a úklid používaných infrastruktur. Plat bude podle domluvy. Kandidatury s detailním CV pošlete na znajser@hotmail.com.
Požadavky:
1. Kandidát musí být usměvavý a mít dobré komunikační schopnosti s lidmi.
2. Být schopný a ochotný vykonávat drobné opravy a manuální práce.
3. Ideálně by měl umět mluvit česky nebo slovensky a k tomu francouzsky a anglicky.
Pokud se nenajde nikdo v místní české a slovenské komunitě, budou zváženi i jiní kandidáti.
Členové Asociace Hostýn přejí všem příjemné léto, vyhněte se tomu viru, abychom se mohli sejít na táboře!
(Zbyněk Najser a Josef Maxant)
In
memoriam
Pan František (Frank) NĚMEC zemřel 30. května ve věku 99 let. Narodil se 17. října 1920 v Roudnici a do Montrealu dorazil v roce 1950 přes Kodaň. Během II. světové války bojoval v odboji, za což dostal vyznamenání od prezidenta Václava Havla. Pan Němec byl podnikatel a velký sportovec (lyžoval, jezdil na koni, miloval přírodu, ale i hony a rychlou jízdu, curling, a také vaření) a několikrát ve svém životě vyvázl jen tak tak z nebezpečné situace. V Montrealu byl členem Sokola a zúčastňoval se až donedávna různých českých akcí (obrázek je z výroční sokolské schůze v roce 2011 v restauraci Prague). Se svou manželkou Christine, která zemřela před několika lety, měl šest dětí.
Čest jeho památce. (AM)
Příběhy krajanů v Montrealu v době covidu
Zde jsou další příběhy našich krajanů o tom, jak se vyrovnávají s důsledky opatření kvůli pandemii. Doufejme, že situace se přece jen pomalu vrací do normálu. Alespoň kadeřnický salón, o kterém píše Inka Vojtěchová, je již od minulého týdne otevřen!
"Groundhog Day. Tak mi to připadalo, jako v tom filmu, když se svět "zastavil"...
Pro ty, kteří byli zvyklí chodit do práce, to byla velká změna. Pro ty, kteří již byli v penzi anebo z jiných důvodů již nepracovali, ne tak moc... Každý měl svoji rutinu, která mu vyhovovala. Pro mě osobně... jeden den jsem v práci a druhý den mně boss telefonuje, že zavírá salon a neví se, na jak dlouho. Bum – just like that! A teď už přes měsíc mně zákaznice volají, co mají dělat, jakou barvu si koupit a kdy už budeme zase otevírat. Sousedku jsem minulý týden stříhala venku na zahradě, a to jen proto, že byla v karanténě doma jako já, a ještě pro jistotu jsme si nasadily masky...
A tak jsme se museli přizpůsobit. Manžel se vrhnul na předělání balkónu, který byl naplánovaný už dávno, ale nebyl čas, a já se vrátila k šití, hlavně pro vnučky, je to zábavné a vyplní to čas, kterého jsme najednou měli spoustu. Pečeme, vaříme, tloustneme... doufám, že ne na dlouho, jinak nevím, jak dopadneme.
Nejvíc nám chybí stýkat se s lidmi, s kamarády, a hlavně s rodinou a vnoučaty. I když se vidíme na Skypu, tak to zdaleka není ono, a nejhorší je loučení, malá (3,5 roku) pláče, "babí, babí", chce přijít, byly se svou sestrou (9 let) u nás každý víkend. To najednou nešlo a nemohly to pochopit. Konečně jsme se po dvou měsících mohli s rodinou sejít, ale žádné objímání a dotýkání... divný pocit, sedět venku s velkým odstupem.
Pomalu se svět zase "probouzí", ale kdo ví, jestli to není moc brzo? Každý už se nemůže dočkat dne, kdy se vše začne vracet do takových staro-nových kolejích. Ano, zdá se, že by už se vše mohlo upravit beze strachu, že se situace zase zhorší, ale není nic zaručeno. Hlavně taky proto, že ačkoliv spousta lidí a hlavně starších lidí udržuje pravidla a hygienu, nedá se to říct o naší mladé, ufňukané a zkažené generaci, která to nerespektuje, dělá demonstrace, naschvály (mluvím o USA) a myslí si, že je nezranitelná...
Zdravíme všechny známé a přátele, přejeme hodně zdraví, trpělivosti a energie a doufáme, že se brzy zase setkáme! Inka a Bob Vojtěchovi."
Od malíře Petra Krče došla následující zajímavá příhoda:
"Je všeobecne
známe, že svet sa neustále vyvíja a ľudský život je plný zmien a zvratov.
Tieto zmeny postihnú viac menej každého z nás. Vždy som to akceptoval a bol na
to pripravený. Včetne toho, že jedného dňa sa mi v kolónke
"vek" objaví nezvyčajne vysoké číslo a s ním všetko,
čo s tým súvisí. Na to, čo prišlo, som však pripravený nebol. V
týždni, keď som nastúpil na dôchodok, totiž vyhlásili pandémiu Covid-19.
Ocitol som sa tak konečne voľný ako dôchodca s plánmi na pobyt v
Karibiku a nasledujúcou cestou domov na Slovensko. To všetko odrazu padlo a
jedinou úľavou mi bolo, že už som nebol viac exponovaný v CHSLD (domov s
trvalou opaterou), kde som pracoval až do dôchodku. Našťastie som si
predtým pripravil asi 15 rôznych "projektov" – portrétov známych
osobností z minulosti a súčasnosti, do ktorých som sa pustil s nadšením
čerstvého penzistu. Človek však nemôže ostať doma uzavretý 24
hodín denne. A tak sa mi stalo, že za tichého slnečného rána som sadol na
bicykel a vyrazil kúpiť do obľúbenej pekárne chleba. Až na mieste po
3 km jazdy som zistil, že v nedeľu je pekáreň kvôli pandémii
zatvorená. Vo frustrácii som si uvedomil, že ísť naspäť domov je
rovnako ďaleko ako pokračovať v jazde smerom na juh a
navštíviť moje obľúbené montrealské miesto – kopec Mont Royal. Od
pekárne však najkratšia trasa ku "mojej" hore je po Park Avenue, kde
za normálnych okolností, to jest mimo pandémie, je jazda bicyklom životu
nebezpečná – žiadne cyklistické chodníky. Na moje obrovské prekvapenie som
zistil, že vďaka covidu tam nejazdili žiadne autá. Po celej trase som
videl len pár chodcov na chodníkoch. Neskôr už v stúpaní na Mont Royal ma v
polovici zastavili policajti, že už nepúšťajú hore viac cyklistov kvôli
"social distancing". Tak som bezpečne zamkol môj dopravný
prostriedok nižšíe pri Cartier Monument a odtiaľ začal
vystupovať najmenej navštevovanou východnou stranou hory, kde nebolo
nikoho, pretože na záver treba vystúpiť – vyliezť asi tak 30 metrov
vysokú skalnú stenu. Za chvíľu už som bol pri kríži na vrchole a
odtiaľ už len na ľahko, v tričku, smerom dole ku Belvederu
Camillien-Houde. Pri pohľade smerom dole do hĺbky pod nohami, kde je
neustále tieň, som zistil, že medzi stromami sa zdá byť sneh.
"Tak to hádám nie," povedal som si. Však už je máj a sneh dávno
zmizol kompletne z montrealského ostrova. Po zostupe som však na moje
veľké prekvapenie zistil, že tam po poslednej zime zostal veľký
fľak firnoveho snehu o rozmere menšieho bazénu. Bolo to niečo
neskutočné. Atmosféru z akoby iného sveta umocňovali 4 supi krúžiace
vo výške. Žiadny hluk lietadiel a obloha čistá, nepopísaná bielymi
čiarami. A mesto v hĺbke tiež absolútne tiché, bez zvukov motorov a
klaksónov. Pár metrov nižšie na miestach exponovaných slnkom stovky malých kvietkov.
Bol som v tej divnej kráse úplne sám a naplnil ma surealistický pocit, ktorý
som nikdy pred tým nezažil. V tom som si spomenul, že som v to ráno
počúval na Rádio Canada reláciu o pandémiách z histórie – španielská
chrípka a podobné. Hovorili napríklad o tom, že počas izolácie sa podarilo
niektorým ľuďom s veľkým talentom vytvoriť
neuveriteľné diela. Spomenuli Isaaca Newtona a jeho pohybové zákony, ktoré
vytvoril práve počas epidémie. Shakespeara, ktorý prišiel s Romeo a
Juliette. "A ty vytvoríš čo?" spýtal som sa sám seba úplne
spontánne. A vnútorný hlas na to: "Čo by si vytvoril, Peter? Postavíš
snehuliaka, teraz v máji!" A tak som aj vykonal. Pri formovaní studeného
snehu holými rukami ma za chvíľu prešla trpezlivosť, a tak snehuliak
skončil veľmi malý. Odfotiť som ho nemal ako, a tak som bez
dôkazového materiálu. Tým pádom sa asi nezaradím medzi ľudí formátu
Newtona alebo Shakespeara. Neobjavím sa dokonca ani v Guinnessovej knihe
rekordov. Zostal mi len pocit. Veľmi zvláštny pocit z veľmi
zvláštneho dňa, keď som sa na chvíľu ocitol ako v nejakom sci-fi
filme. Bol to veľmi, v angličtine na to existuje slovo, ktoré to v tú
chvíľu najlepšie vystihlo, "weird", tajomný pocit. S týmto
pocitom som sa vrátil domov, kde som okamžite odložil na stranu rozpracované
portréty Andyho Warhola a Alberta Einsteina, a pustil sa do maľovania
niečoho viac "weird": portrétov členov skupiny Rolling
Stones, Mick Jaggera a Keith Richardse (tu je dôkaz).
Prajem nám všetkým, aby sme bezpečne v zdraví prešli cez tieto skúšané časy. Peter Krč."
Zde je pokračování anabáze profesora Ludvíka Martinů:
"Velice často život plní naše přání tak, že ani nevíme, zda bude jeho dopad pozitivní nebo negativní. Tak je tomu právě teď s naší žádostí o grant na vývoj detekčního systému na COVID-19, využívajícího metod povrchového inženýrství (viz minulé číslo Věstníku). Ano, kýžený grant jsme od federální agentury NSERC dostali a všichni spolupracovníci včetně studentů a post-doktorantů se začali těšit, jak rychlou detekcí přítomnosti viru přispějeme k boji proti této nemoci. Nikdo v té chvíli nadšení netušil, co nás čeká. Jak známo, z nařízení vlády jsou univerzity zavřeny a práce je možná jen na dálku. Aby bylo možné pracovat v laboratoři, je potřeba dodržovat všechna bezpečnostní pravidla ohledně pohybu lidí, dezinfekce zařízení a "reporting", tedy kontinuálního podávání hlášení. A tak zase sedím před tím stejným počítačem jako na Nový rok a spisuji plán, proč student A musí do laboratoře, jak zařídíme, aby se tam nesešel se studentem B, aby se dráhy jejich pohybů nepřekrývaly, komu bude hlásit každou hodinu, že je ještě živ a zdráv (tzv. "buddy system"). Je třeba určit, jakou tekutinou a kolika šmaty rukou se bude čistit klávesnice počítače, a kde a jak se budou skladovat vzorky na testování, aby se do rukou dalšího studenta dostaly až po 12 hodinách. To se musí vše přesně předem naplánovat, nestačí to nechat na zodpovědnosti profesora, že předpisy se budou plnit. Po dlouhé době, kdy se pravidla několikrát změnila, jsem s pocitem "Heuréka!" dokončil stránky s popisem pravidel s názornými fotografiemi pro každé zařízení a vytiskl na domácí černobílé tiskárně. Se zlou jsem se potázal: podle nejnovějšího nařízení úřednických šimlů "Security Committee" musí být tyto stránky vytištěny barevně, na větším formátu a v oficiální tiskárně univerzity. Tiskárna je ale z technických a personálních důvodů zavřená. Poučení z tohoto příběhu vyplývající: v současné době je dáván obrovský prostor bobtnající byrokracii, která podporuje současnou demagogii, hysterii a strach, aby tím upevnila ještě víc svou moc a zakryla svou neschopnost. K ekoterorismu a demografickému terorismu posledních let se teď připojuje i koronaterorismus. Jen můj vrozený optimismus mi dává naději, že můj příští příspěvek bude snad povzbudivější..."
Karel Novák ze Suttonu a Josef Maxant z Brossardu poslali pozdrav obrazový s krátkým komentářem:
"Usídlily se u nás husy. Hráz kolem rybníčku je od nich celá podělaná. Šel jsem na ně s poplašňákem, že je k smrti vyděsím a ony navždy ulétnou jinam. Jenže koukám, co se kolem nich hemží, a ono aspoň pět housat! Takže jsme prohráli. Nemám to srdce vyhnat housata, která za své rodiče nemohou." (KN)
"Já si tu dělám každý večer ohýnek a dívám se do dálky..." (JM)
Trochu humoru
Na Václavském náměstí chodí pán, máchá rukama a volá: "Kššš, kššš!"
Okolojdoucí se ho ptá, co to dělá?
"Vyháním slepice," říká pán.
"Slepice?" diví se okolojdoucí. "Vždyť tady žádné nejsou!"
"No vidíte, jak to dobře funguje!"
Čtyři stupně rasismu ve filmu:
1. Běloch zabije černocha. Klasický rasismus.
2. Černoch zabije bělocha. Vyšší stupeň rasismu – černoch je vykreslen jako násilník.
3. Černoch zabije černocha. Horší rasismus – všichni černoši jsou vykresleni jako zlí.
4. Běloch zabije bělocha. Nejhorší rasismus – ve filmu nehraje žádný černoch.
Na Věstník přispěli: Sonia Jelínková, Henry Nesvadba, Jana Papp, Jana Simandl, Jiří Vok a jeden dárce, který nechce být jmenován. Všem srdečně děkujeme!
Šéfredaktorka: Alena Martinů, 5080 Glencairn, Montreal H3W 2B4, tel. (514) 484-6177, email: amartinu@yahoo.com
Členové red. rady: Alena Berti, Lucie Čermáková, Míša Fuchs, Ludvík Martinů, Iva Radok. Přispěvatelé jsou podepsáni.
Redakce nemusí vždy souhlasit s publikovanými texty. Za jejich obsah zodpovídá autor.
Redakce si vyhrazuje právo příspěvky odmítnout, zkrátit nebo upravit podle potřeby.