Listopad/November 2020 5080 Glencairn Ave, Montreal, H3W 2B4 Číslo 3
Ačkoliv je Montrealský věstník zasílán zdarma, finanční příspěvky jsou vítány.
Chcete-li Věstník podpořit, pošlete příspěvek na adresu: Alena Martinu, 5080 Glencairn Ave,
Montreal, QC, H3W 2B4. Šek vystavte na "Czech and Slovak Vestnik". Děkujeme!
Chcete-li dostávat Montrealský věstník po emailu ve formátu pdf, napište na montrealvestnik@gmail.com
---------------------------------------------------------------------------------------------------
VÁNOČNÍ POZDRAVY
V dnešní době, kdy jsou osobní vztahy omezeny, lidé se nesmí scházet, přátelé a dokonce i některé rodiny jsou rozděleny hranicemi a zdá se, že ani na Vánoce to nebude lepší, jedním ze způsobů,
jak zůstat ve styku a dát ostatním o sobě vědět, jsou vánoční přání.
Chcete-li popřát svým přátelům a známým prostřednictvím Montrealského věstníku,
napište nejpozději do 20. listopadu na adresu: Alena Martinů, 5080 Glencairn, Montreal, QC H3W 2B4.
Můžete také dát vědět po emailu na amartinu@yahoo.com nebo po telefonu na 514-484-6177.
Uvítáme příspěvek na vydávání Věstníku, který je pro mnoho lidí spojením s ostatními. Děkujeme!
--------------------------------------------------------
Zpět v Montrealu
Ano, po čtyřech týdnech jsem opět doma! Let zpět do Montrealu byl stejně jednoduchý, jako ten do Prahy. Proč mi ho odložili o ty dva dny, jsem pochopila, když jsem viděla, kolik nás letí z Curychu – šestnáct! Krásný Airbus společnosti Swiss pro 300 lidí byl až strašidelně prázdný, na druhou stranu nebyl problém udržet předepsané vzdálenosti. Kromě měření teploty před nástupem do letadla jsme museli vyplnit papír s údaji o tom, kam letíme, kde sedíme a jak nás kontaktovat v případě potřeby (rozuměj nákazy na palubě). Jinak byla cesta poklidná, letušky milé, jídlo (na rozdíl od Air Canada) teplé a velmi dobré. Dokonce i čokoládičku jsme dostali jako obvykle.
Zdá se, že jsem se vrátila v hodině
dvanácté – případů covidu v České republice přibývá a
pomalu se uvažuje o uzavření hranic. Během svého pobytu jsem
nepozorovala, že by se schylovalo k něčemu mimořádnému. Ale
možná to bylo tím, že jsem neměla čas sledovat zprávy –
stěhovala jsem maminku do bytu sociální péče a tedy jsem neměla
čas, ba ani příležitost, když televize byla víc jak týden mimo
provoz. Během té doby jsem musela spoustu věcí zařídit a to
znamenalo nejen časté návštěvy úřadů a obchodů, ale
hlavně jízdy tramvají, metrem i taxíkem. Pro ty, kteří si myslí, že
spousta lidí v Praze nedodržuje nařízení vlády, musím zdůraznit, že
jsem ani v dopravních prostředcích, ani v obchodech neviděla nikoho
bez roušky a u vstupu do úřadů a obchodů si většina lidí
patlala na ruce dezinfekční gely. Situace byla trochu jiná v hospodách.
Byla jsem tam na jídle či na pivu několikrát, a zatímco obsluha
roušku měla, málokdo vstoupil do hospody či šel platit k pultu orouškovaný.
U některých stolů se kvůli udržování dostatečné vzdálenosti
nesmělo sedět – jednoho dne bylo plno, tož mě číšník
posadil na druhou stranu stolu, u kterého už seděli dva jiní lidé. No,
stůl byl dost dlouhý a my se snažili na sebe navzájem neprskat. Komická
situace nastala, když jsme tam jednoho večera s mým kamarádem koukali na
fotbal a v 9.45 večer začínal druhý poločas – majitel oslovil
nás pět přítomných hostů, že v deset podle nařízení zhasne
a zavře dveře, ale můžeme zůstat, a kdyby přišla
kontrola, jsme jeho příbuzní... No, raději jsem před desátou šla
domů, stejně jsem byla unavená a ráno musela brzy vstávat.
Po návratu do Kanady jsem strávila předepsaných 14 dní v karanténě, tedy doma. I když se nic nedělo, žádné telefony ani kontroly (když nepočítám upozornění, které přišlo po emailu), poslušně jsem seděla doma. Uvidíme, jaké to bude, až budu muset za maminkou jet znovu... (AM)
Na obrázku socha umístěná v ulici Na příkopech v rámci výstavy moderního umění (vtipně vybavená rouškou).
Klub seniorů
Setkání seniorů oznámené v minulém Věstníku na 21. října se samozřejmě nekonalo. Poučily jsme se z krizové situace a další naše schůzky, na které se vždy těšíme, jsme v současné době odložily na neurčito. Jsme alespoň mezi sebou v telefonickém a e-mailovém spojení. Pokud nastane příznivá situace, oznámíme našim členům schůzku po telefonu. Čekají nás české filmy (jeden, o kterém jsme minule mluvily a snažily se ho sehnat, nám paní Alena v Praze koupila), povídání, legrace, poučení. A samozřejmě káva a zákusky. (IR)
Česká škola
Česká škola Montreal začala již svůj čtvrtý školní rok 2020 – 2021. Letošní podivné prázdniny skončily a rodiče měli do konce srpna vyplnit závazné přihlášky do České školy. Věděli jsme, že dva odrostlejší žáci už letos chodit nebudou, a tak jsme netrpělivě očekávali, zda se přihlásí nováčci. Naše přání se splnilo a v jednu chvíli to vypadalo, že budou hned čtyři. Konstatovali jsme, že nám v letošním náboru vydatně pomohla zvýšená návštěvnost tábora Hostýn. V polovině září proběhla tradiční nultá hodina, kde se paní učitelky virtuálně setkaly s novými žáky, aby prověřily jejich znalosti češtiny a mohly je zařadit do příslušné skupiny. Můžeme se pochlubit, že letos máme jednu třídu mírně pokročilých začátečníků a skupinu pokročilých. Českou školu Montréal navštěvuje celkem 10 dětí. Jeden žáček by se měl přihlásit na příští hodině – už se na něho těšíme.
Příjemným překvapením pro naše žáky i paní učitelky byly nové knihy a český pedagogický materiál. Paní ředitelka Kateřina byla na konci prázdnin v České republice a díky peněžnímu daru na provoz školy přivezla 22 kilový kufr plný laminovaných map Česka, skládaček s českou abecedou, sborníků se souhrnem české gramatiky a vyjmenovaných slov, českých karet Pexeso, omalovánek a samolepek s Krtečkem. Řekněme, že paní prodavačky školních potřeb v knihkupectví Luxor na Václavském náměstí si nás budou chvíli pamatovat. Hlavní učební pomůckou letošního školního roku je kniha s názvem "Česká republika: 100 nej zajímavostí pro zvídavé kluky a holky". Rodiče se nám přiznávají, že knihu dětem tajně závidí.
Rozhodli jsme, že do konce roku bude výuka probíhat virtuálně a po novém roce se uvidí. Začít jsme chtěli netradičně, aby se žáci a paní učitelky mohli po prázdninách sejít a popovídat si. A samozřejmě, aby se noví žáčci mohli osobně seznámit s novými kamarády a učitelkami. Připravili jsme "školu v přírodě" a první hodina naplánovaná na sobotu 3. října 2020 měla proběhnout v parku. Jak už letos bývá zvykem, všechno dopadlo jinak. V pondělí proběhla první tisková konference pana premiéra Legault, ze které nebylo moc jasné, zda do parku s dětmi v sobotu můžeme nebo ne. Ve středu večer už vše jasné bylo. Nesmíme! Bylo nutno školu v přírodě přeorganizovat a uvést do chodu virtuální vyučování. Ano, vystresovaly jsem se do sytosti. Ale protože jsme šikovný a dobře sehraný tým tří nadšených dobrovolnic, všechno dobře dopadlo. V pátek večer jsme s rodiči a staršími žáky testovaly on-line spojení. V sobotu ráno přivezla Kateřina rodičům do parku nové knihy, zatímco učitelky Andrea s Adélou nastartovaly on-line premiérové vyučování. Prvních 45 minut byly všechny děti připojené společně a druhá část vyučování proběhla v jednotlivých skupinách.
První vyučovací hodina české školy online
Paní učitelka Adéla řekla o své první hodině: "Moje hodina proběhla kvůli technickým potížím na etapy, ale nakonec se vše vydařilo a děti si tak mohly procvičit, jak se česky jmenují různá zvířátka a jak je můžeme popsat. Děti také dostaly informace o tom, jak se zaregistrovat na platformu Grammar.IN, kde budou mimo jiné dostávat pravidelné domácí úkoly." Paní učitelka Andrea prohlásila, že to byla "katastrofa", ale ona samozřejmě ráda přehání. Byly jste, paní učitelky, vynikající a patří Vám náš vřelý dík! (Katka Kwasniaková)
Čs. sdružení
Mikulášská nadílka pro děti, kterou jsme plánovali na 5. prosince, se kvůli koronavirovým opatřením pravděpodobně konat nebude. Rovněž výborovou schůzi montrealské pobočky Čs. sdružení, která měla být 27. října, jsme museli zrušit. V případě potřeby ji uděláme virtuálně po internetu. (Míša Fuchsová)
Český bazar
Vzhledem k situaci ohledně COVID-19 letos nelze Český a slovenský tradiční bazar uspořádat ani v jednoduché či upravené formě. Doufáme, že příští rok bude možné se znovu sejít jako obvykle. (Blanche Havel)
Tábor Hostýn
S koncem teplých dnů končí taky rekreační sezóna na táboře Hostýn. Tábor je teď na zimu uzavřený.
Z důvodu nových vládních nařízení nebylo možné tento podzim udělat velkou brigádu s mnoha účastníky. Děkujeme všem, kteří tento rok přijeli na tábor, ať už to bylo pro rekreaci nebo pomoci s prací. Těšíme se na příští jaro a další společnou sezónu na táboře Hostýn! (Zbyněk Najser)
Kultura
Česká violoncellistka Kateřina JURÁSKOVÁ posílá všem srdečné pozdravy z Londonu, ON, kam se v září přestěhovala s manželem Thomasem a synem Vašíkem po dvanácti letech ve Spojených státech. Přijala totiž nabídku umělecké ředitelky a virtuosní houslistky Annette-Barbara Vogel na koncertní sezónu Londonského komorního souboru Magisterra Soloists.
Letošní koncerty série "Magisterra at the Museum" budou dostupné in-person pro malý počet diváků, ale pro větší publikum také streamed live. Na příštím koncertě s názvem: "Happy 250th Birthday, Herr Beethoven!" 19. listopadu v 19 hodin si budete moci poslechnout mimo jiné i krásnou Beethovenovu Variaci pro violoncello a klavír na Mozartovo téma z opery "Kouzelná flétna" v podání Kateřiny Juráskové. Na své si přijdou i milovníci barokní hudby 6. prosince, kdy bude v kostele First St. Andrews koncert "Baroque Christmas". Nenechte si ujít jarní koncerty, kde vystoupí jako host také montrealský klavírista Martin Karlíček: 3. března "From Paris to Moscow", 29. dubna "Women Composers" a 27. května "Viva Bohemia" (včetně skladeb B. Martinů a B. Smetany).
Informace o kompletní koncertní sezóně, jarním turné po Quebeku a o tom, kde zakoupit streaming tickets, můžete najít na webové stránce www.magisterra.com a na facebook stránce Magisterra Soloists.
In memoriam
Oznamujeme, že Jan VRÁNA zemřel 29. září 2020. Zanechal po sobě svoji milovanou ženu Annu a pět dětí, Milana, Petra, Anniku, Michelku a Alexise. Rodiče Anny, Olga Nováková a její zesnulý manžel Miloš, si Honzu velice oblíbili a považovali ho za svého syna. Honza jim to vřele opětoval a velice si jich vážil.
Jan odešel z komunistického Československa a přijel do Kanady během sněhové vánice v březnu 1974. Všechno, co vlastnil, měl na sobě, v kapse pár dolarů a kuchařskou knížku, nemluvil anglicky ani francouzsky. V roce 1975 potkal mladou a krásnou ženu českého původu, Annu Novákovou, na dohozené schůzce (blind date). Spolu potom vychovali pět milovaných dětí, ke kterým měl Honza velmi úzký vztah. Rád říkal: "Moje děti a moje žena jsou moji nejlepší přátelé."
V roce 1978 začal studovat stavební inženýrství na univerzitě McGill, které zakončil v roce 1983 s titulem magistra jako nejlepší z ročníku. Později se z něho stal respektovaný inženýr a profesor. Byl znám jako velice pracovitý, nápaditý a tvůrčí muž. Byl nejšťastnější, když sjížděl na lyžích hory se svými dětmi. Také rád chodil po horách nebo něco stavěl. Muselo to být samo sebou tak solidní a bytelné, že žádný hurikán by to nezničil (viz jeho chata ve Vermontu). Byl také vášnivým čtenářem po celý život. Mohl debatovat o všem, o politice, historii, ekonomii. Měl velký smyl pro humor, žertoval ustavičně a hlavně když se lidé smáli, což se stávalo často. Poslední léta navázal vřelé a dlouhodobé přátelství s lidmi a kolegy, kteří mu byli blízcí.
Budeme na něj vzpomínat jako na inteligentního, odvážného, praktického, odpovědného člověka, zároveň trochu rebela, který žil svůj život plně, svobodně a pokorně. Jeho životní heslo ostatně bylo "svoboda nebo smrt", které se prolínalo do každodenních činů a je to jeho nehmotný odkaz, který po sobě zanechal.
Bude nám všem moc chybět. (Anne Vrana)
Podzim v barvě covidu
V polovině října přijel ke mně na návštěvu syn. Bydlím v červené zóně, syn taktéž, ale na opačné straně Montrealu. Ovšem pracuje v zóně oranžové. Která barva platí? Nikdo neví. Naštěstí má syn u mě trvalou adresu, tudíž jsme to riskli. Měli jsme štěstí. Žádná z mých sousedek si nevyfotila poznávací značku jeho auta, ani nezavolala policii. Tuhle situaci jsem zažila jinde a jindy. Ale to jsem odbočila.
Se synem moc rádi chodíme po horách, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme za barevnými krásami podzimu. Ve čtvrtek mělo být hezké počasí, jen k večeru mělo začít pršet. Vybrali jsme si Mont-Saint-Hilaire nacházející se nedaleko od nás. Ráno jsem si přivstala, uvařila vajíčka na tvrdo a při dělání pomazánky se mě dcera odcházející do práce zeptala, jestli jsem nám koupila vstupenky? Jaké vstupenky? Nejdu přece do divadla, ale do lesa? Tak mi vylíčila, jak chtěla v den díkůvzdání jet s přítelem na výlet, ale všude bylo vyprodáno. V Suttonu, v Mont Orfordu i v Mont-Saint-Hilaire. Nakonec skončili v parku Oka. Aha, hlesla jsem zkrotle.
Rychle jsem sedla k počítači a v 8.10 ráno jsem vítězoslavně zakoupila dvě skoro poslední vstupenky do Mont-Saint-Hilaire od 12 do 14 hodin. Upřesním pro ty, kteří neznají Mont St-Hilaire, že se jedná o kopec jižně od Montrealu, kde se nachází více než 25 kilometrů turistických tras. V duchu jsem se pousmála. Představila jsem si, jak nás někdo honí po lesích a říká nám, že už musíme odejít, protože vypršel náš čas. Smích mě brzy přešel. V 11.15 jsme dorazili ke vstupní bráně Mont-Saint-Hilaire a s úsměvem strkám pod nos panu hlídači svůj telefon, ve kterém mám elektronické vstupenky. Na místě se totiž vstupenky koupit nedají. Hlídač přísně odstrčí můj telefon se slovy, že máme vstup do lesa objednaný až na dvanáctou a že musíme přijet v poledne a ani o minutu dříve! Aha, hlesla jsem zkrotle podruhé. Rozhodli jsem se, že si zajedeme do nedaleké ovocné farmy Petit & Fils na jablkový mazanec. Tam jsme zjistili, že jablkové mazance pečou jen přes víkendy, zato jsme museli mít povinně roušky i v prostorách venku před prodejnou, kde stojí obrovské dřevěné kádě plné jablek. Vystavené ovoce už bylo možno ohmatávat dle libosti. Ani ruce jsem si nemuseli dezinfikovat! Koupili jsme tašku hrušek a zbývající čas jsme proseděli v autě, čekajíce na poledne. Dočkali jsme se, ale museli jsme vystát dlouhou řadu aut, která se přesně v poledne vytvořila před vstupní branou. Konečně nás pustili do lesa!
Další dlouhá řada se vytvořila venku před dámským záchodem v administrativní budově parku, kde bylo na dveřích napsáno, že uvnitř se mohou nacházet pouze dvě osoby najednou. Jenže východ ze záchodu ústil do administrativní budovy a nikdo při vstupu nevěděl, kolik osob se právě nachází uvnitř. Takže dámy poslušně stály před dveřmi a ta první v řadě neustále otevírala dveře a zjišťovala, jaký je uvnitř počet. Pokud hledáte nejosahávanější kovidovou kliku v severní Americe, určitě si zajeďte do Mont-Saint-Hilaire.
Do lesa jsem se dostali po půl jedné odpoledne a já si znovu představila, jak nás někdo nahání po lese, protože vypršel náš čas. Zaplatili jsme 8 dolarů na osobu za 90 minut v lese. Nevadí! Je krásný sluneční den plný barev podzimu, trávím ho v příjemné i vzácné společnosti svého syna, takže nebudeme řešit maličkosti. Prvních 500 metrů lesní stezky dodržují všichni turisté bezpečné vzdálenosti. Ti obezřetnější si nesundávají roušku po celou dobu procházky v lese. Široké turistické chodníky umožňují bezpečný dvousměrný provoz a lidé se pomalu rozcházejí po svých trasách. My jsme se vydali na vrchol zvaný Rocky, délka trasy je 4.7 km od vstupní brány. Hlavou mi dál vrtá otázka, jak můžeme ujít za hodinu a půl 9.4 km? A jak to dopadlo? U prvního rozcestníku se z nás (skoro ze všech) stávají úplně normální milovníci hor a barevné přírody. Jednosměrky přestávají existovat, lidé se začínají přátelsky zdravit a všichni se nadšeně díváme na barevnou krásu lesa kolem nás. Nesmyslný časový limit přestává existovat. Na vrcholu Rocky se pohledem do širokého okolí ujišťujeme, že řeka Richelieu je stále modrá, že kanadské javory jsou stále krásně červené, že jehličnany jsou stále zelené, že olympijská věž v dálce je stále šikmá. Jenom ta dnešní doba je praštěná.
Na závěr dlužno říct, že jsme se vrátili až krátce před 4 hodinou a nikdo nás nekontroloval. (K. Kwasniaková)
Trochu humoru
Pandemické námluvy: "Slečno, vy máte půvabný respirátor, nechcete jít se mnou do karantény?"
Telefonát na linku důvěry: "Mám problém – některé obchody jsou zavřené a některé ne. Proč si nemohu koupit zimní bundu, ale křečka ano?" Odpověď: "Kupte si křečků víc a ušijte si kožich!"
Různé zprávy
Na Věstník přispěli: Sonia Jelínková, Eva a Vlad Kocmanovi. Všem srdečně děkujeme!
Šéfredaktorka: Alena Martinů, 5080 Glencairn, Montreal H3W 2B4, tel. (514) 484-6177, email: amartinu@yahoo.com
Členové red. rady: Alena Berti, Lucie Čermáková, Míša Fuchs, Ludvík Martinů, Iva Radok. Přispěvatelé jsou podepsáni.
Redakce nemusí vždy souhlasit s publikovanými texty. Za jejich obsah zodpovídá autor.
Redakce si vyhrazuje právo příspěvky odmítnout, zkrátit nebo upravit podle potřeby.
